Sníh a nevinní malí chlapci. Jak dlouho musejí čekat v závějích...?
Děkuji Estriel za beta-read.

[ 12 let ~ 1406 slov ]

Věnováno mé kamarádce Markétě k jejím 16. narozeninám. Všechno nejlepší, Markét!

Podzim se letos nezdržel moc dlouho a už tu byla zima. Rtuti teploměrů klesly hluboko pod nulu. A kluci, zvyklí užívat si podzimních radovánek, byli tak náhlou změnou ročního období poněkud zaraženi. Ale nebyli by to oni, aby si přece jen neprosadili svou.

V tuto dobu každý rok chodívali pouštět draky. Už to nebyla jen jakási hra ve volném čase, stala se z toho tradice. A proto si i letos své draky vyrobili. Zachumlali se do teplých kabátů, šál a čepic, a i když možná ne tak veselí a hovorní, jako by byli obvykle, vydali se za vesnici na bílou louku.

Chůzi jim poněkud ztěžoval nově napadaný měkký sníh, do kterého se při každém kroku propadali téměř po kolena. Za chvíli ale byli u cíle. Nebyli daleko od vesnice, avšak sníh, nepřetržitě se snášející z ocelových mračen nepropustně pokrývajících oblohu, zhoršoval viditelnost natolik, že mohli jen hádat, jakým směrem se městečko nachází.

Vítr foukal tak akorát, dost na to, aby jejich papíroví společníci vystoupali mnoho metrů do vzduchu. Chlapci odtáčeli a zase namotávali provázky draků podle toho, jak v danou chvíli zadul vítr, snažíce se, aby se papírák udržel ve vzduchu co nejdéle. A draci se vesele šklebili na svět pod nimi a zuřivě mávali ocasy ověšenými spoustou barevných fáborků nebo mašliček.

Najednou se však vítr rozfoukal všemi možnými směry. Draci byli nemilosrdně donuceni vrátit se na zem. Chlapci se však nehodlali vzdát; jak jen to šlo, pobíhali po louce sem tam a namotávali a zase odmotávali.

Oči všech byly upřené jen na létající strašidla a chlapci se nijak nestarali, nebo si snad ani nevšimli toho, že se od městečka nebezpečně vzdalují - které tak jako tak nebylo téměř vidět.

Výlučně o draky se přestali starat, až když jednomu z nich podklouzla noha, prudké trhnutí způsobilo zřícení jeho draka, a chlapec se začal kutálet ze svahu dolů, až ostatním zmizel z očí.
Ti zaraženě sledovali scénu před sebou a i jejich draci se pomalu snesli k zemi. Tomu nyní ale nevěnovali sebemenší pozornost.

„Tome! Tome!“ volali a tak rychle, jak jen dokázali, se rozeběhli za svým kamarádem.

Našli jej pod svahem stočeného do klubíčka, jak si oběma rukama tiskne pravou nohu, s tváří mokrou jak od rozmrzlého sněhu, tak od slaných slz.

„Tome…“ vydechl jeden z chlapců s úlevou. „Jsi v pořádku?“

Tom jen zakroutil hlavou a ukázal na svůj kotník. Ostatní chlapci po sobě hodili vyplašenými pohledy a zjevně nevěděli, co si teď počít.

„A jak…“ promluvil znovu nejstarší z přibližně třináctiletých chlapců.

„Víš, až kam jsme se dostali, Jacku?“ zeptal se ho Tom místo odpovědi. Jack zavrtěl hlavou. „Tady už je Stříbrný potok. Samozřejmě je zamrzlý, a jak jsem nedával pozor na cestu, uklouzl jsem…“ vysvětlil Tom.

Jack se poplašeně otočil a opravdu uviděl zamrzlý potůček, na který na jaře chodívali stavět mlýnky… a který byl už od vesnice více vzdálen.

„Měli bychom se vrátit,“ Jack se nejistě podíval na Toma. „Myslíš, že můžeš chodit?“

„Hm… Já nevím, asi jo.“ Tom se pokusil vstát, ale hned při prvním kroku pod ním noha poklesla.

„Tak tě podepřeme,“ řekl Jack a chytl Toma ještě s pomocí jiného chlapce pod paží. Ostatní se začali pomalu škrábat svahem vzhůru, co chvíli se otáčejíce na trojici nejníže.

„Počkejte!“ křikl Jack. Chlapci se zastavili. „Takhle to nepůjde! Já tady s Tomem zůstanu a vy ostatní dojdete pro pomoc.“

Tři chlapci o něco výše a jeden, který spolu s Jackem přidržoval Toma, přikývli a co nejrychleji začali šplhat nahoru.
Jack s Tomem sestoupili těch pár kroků, jež se jim podařilo ujít, a sesuli se do měkkého sněhu.

„Bolí to hodně?“ zeptal se Jack.

Tom se jen ušklíbl. „Docela jo.“ Nepředstíral hrdinství, protože už stejně každý viděl, že chodit nedokáže, a říci, že to nebolí, by byla ta nejprůhlednější lež. Přesto však ono ,docela jo' nevystihovalo ostrou pichlavou bolest, kterou v kotníku pociťoval.

„Za jak dlouho se sem asi vrátí?“ uvažoval Tom.

Jack na Toma upřel své jantarové oči a chvíli si ho prohlížel. Poté polkl a zhluboka se nadechl. Už už se chystal říci, co si myslí, když se v poslední chvíli zarazil.
„Za chvíli budou zpátky, uvidíš.“

Tom přikývl a začal si pohrávat s tkaničkou u boty.
Jack se zadíval na nebe a pozoroval vločky, jak ve vzduchu poletují sem a tam, aby se poté přidružily k závějím všude kolem.
V létě nám to sem trvá přes půl hodiny… A to známe cestu a jdeme docela rychle… Bude zázrak, jestli vůbec trefí zpět do vesnice…

Tom si začal kolem sebe stavět malé sněhuláčky, i když se mu z čerstvého sněhu moc nedařili. Jack jej pozoroval a občas jim vyhloubil oči a ústa.

Tom zívl, lehl si na záda a nechal vločky, aby mu ještě více chladily prokřehlý obličej.
„Už mě to tu nebaví,“ plácl rukou rozezleně do sněhu vedle sebe. „Je mi zima a tu nohu už skoro necítím!“

„Někde jsem četl…“ začal Jack, avšak bez dalšího vysvětlování začal na Toma házet sníh.

„Co to děláš?!“ vyjekl Tom. „Chceš, abychom tu umrzli?!“

„To právě nechci,“ objasnil Jack klidně. „Sníh je sice studený, ale izoluje; vydržíš tak víc.“

I když v silných rukavicích, tak zkřehlýma rukama pokračoval. Když byla jedna polovina Tomova těla zakryta, lehl si Jack vedle něj a zahrabal i sebe.

„Už měli být dávno zpátky,“ řekl Tom tiše, když se začínalo šeřit. Jack neodpovídal.

Dlouho bylo ticho, přerušované jen ospalým zíváním obou chlapců, když se pak chytili za ruku a Tom zašeptal: „Už to funguje, už mi není zima. Dokonce mi zač-záčíná být teplo.“ Hlasitě zívl.

„Mně taky,“ přisvědčil Jack.

Kdyby neleželi celí promrzlí v závějích, smysly otupělé, věděli by, co to znamená… Teď jen dovolovali dalším a dalším vločkám zasypávat je v objetí na pokraji smrti jako rýže na svatbách…

„Víš, leží se mi tu docela hezky,“ zasípal Jack.

Tom neodpověděl, ani jinak nedal najevo, že slyšel, ale Jack to ani neočekával, nevnímal nic kolem sebe, kromě příjemného tepla rozlévajícího se celým jeho tělem a kouzelných vloček snášejících se na jeho tvář…

Víčka byla čím dál tím těžší… Odněkud zdálky se ozývaly hlasy, ale on je neslyšel. Zavřel oči a ponořil se do lahodného spánku. Spánku, jenž se mu v tu chvíli zdál tak sladký, avšak ze kterého se již neprobudí…

Čtyři chlapci jako o život šplhali svahem, až se konečně dostali nahoru. Poté se chtěli rozeběhnout a co nejrychleji se dostat zpět do vesnice, ale jejich stopy již dávno zavál vítr. Nešli tudy ale poprvé, a tak se po paměti vydali směrem, kde by městečko mělo být.

Ale zjevně šli špatně… Všude byl jen sníh a sníh. Ledový vítr je štípal do tváří, ale chlapci jej sotva vnímali. Několikrát se dokonce sesuli do sněhu a jejich hrdla se stáhla strachem a beznadějí. Přesto se však donutili znovu se zvednout a pokračovat.

Byla to jen náhoda, obrovská náhoda, zázrak, že za dlouhou dobu vesnici opravdu našli. Spěšně vysvětlili, co se stalo. Jejich otcové ihned vyrazili hledat zbývající chlapce a matky se začaly starat o ty čtyři, kteří se vrátili. Zachumlávaly je do bezpočtu teplých dek, ohřívaly vodu, do které jim ponořily promrzlé nohy, vařily horké čaje…

Stejně jako bylo neuvěřitelné štěstí, že čtyři chlapci našli cestu domů, bylo tomu tak i tehdy, když se mužům podařilo najít Jacka s Tomem. Vyšli, když se začínalo šeřit, a ve chvíli, kdy je objevili, byla již téměř tma.

Pod sněhovou přikrývkou, schoulení k sobě, ruku v ruce, odpočívali…

Nemuseli se přesvědčovat, že chlapci již nežijí…

Ve stejnou chvíli a stejným způsobem si otcové Toma a Jacka sundali teplé čepice a nechali mrazivý vítr výhružně si pohrávat s jejich vlasy. Pár kroky přistoupili blíž, padli na kolena.

Strhli si rukavice a holýma rukama smetli z poklidných obličejů sněhové vločky, které již neroztávaly. Tváře mužů, otců, smáčely slzy, které poté dopadaly na bledé tváře jejich synů…

A kolem jen svištěl ledový vítr a sněhové vločky se dál snášely na tu vlídnou… krutou zem…